Rozhovor: Říkáme si „školy na konci světa“

PaedDr. Ludvík Zimčík, ředitel škol na konci světa

Jak se vlastně stane, že v poměrně konzervativním prostředí českého školství vznikne škola, kde převažuje distanční výuka nad prezenční a nejedná se o školu vysokou?

Říkáme si „školy na konci světa“. Před začátkem školního roku 2001/2002 byla tehdejší malotřídka (pouze se třídami prvního stupně) téměř odsouzena k zániku, dnes jsme právnická osoba, která sdružuje mateřskou školu, základní školu a střední odbornou školu, dále školní jídelnu a školní družinu, s více než 1 500 dětmi, žáky a studenty.

Existence školy hraje stále v každé obci důležitou společenskou funkci. Malá obec Březová u Uherského Brodu má přes tisíc obyvatel. Je ale takzvaně na konci světa, zapadlá pod nejvyššími vrcholy Bílých Karpat na hranici se Slovenskem. Do roku 2007 v ní byla jen malotřídka, které i tak hrozil zánik, protože ji navštěvovalo stále méně dětí. Mnozí rodiče totiž dávali své děti raději do okolních úplných škol, protože věřili, že jedině tak dostanou jejich děti kvalitní vzdělání.

zdroj: techedu.cz

SVÉHO DRUHU JEDINÁ V REPUBLICE

Dnes je základní škola v Březové svého druhu jediná v republice, jejími žáky jsou děti z celé republiky. Naše „základní škola na konci světa“ má české žáky nejen po celé republice a některé také s rodiči dlouhodobě v zahraničí, ale také k nám docházejí (dojíždějí) každý den slovenské děti a žáci přes hranice.

Ve své činnosti škola vychází z projektu „Malotřídní škola ve věku informačních technologií“, který se začal uskutečňovat od počátku školního roku 2002/2003 a je v souladu s dlouhodobým záměrem zřizovatele, který podporuje takové směřování školy, aby bylo žákům nabídnuto vyrovnání handicapu malé pohraniční obce.

Situace pro malotřídní školu byla na začátku projektu velmi nepříznivá – část žáků odcházela do okolních úplných škol a její existence byla velmi nejistá. V této situaci jsem jako nový ředitel školy stanovil velmi jednoduše formulovaný úkol: nabídnout něco, co z mnoha důvodů jinde nabídnout nelze – kvalitu, nadstandardní vybavení a přitom neformální, téměř rodinný přístup ve výuce. První cesta vedla ke zřizovateli, resp. ke starostovi obce. Jakmile zaznělo, že škola má v obci zelenou, začalo se jednat.

Na počátku projektu se jednalo o malotřídní školu, jejíž součástí byla základní škola, školní družina, školní jídelna a oddělení mateřské školy, ale od školního roku 2007/2008 byla postupně budována jako úplná základní škola se všemi ročníky základní školy.

ŠKOLA V BŘEZOVÉ ŠLA VLASTNÍ CESTOU

Tento styl výuky ovšem žádá jiný přístup učitelů, ti k tomu musí mít vnitřní motivaci a určitě volit i jiný obsah a formy či metody výuky. Je těžké takové učitele získat? Navíc na pomezí hranice České a Slovenské republiky, v poměrně malé obci?

Učitel v březovské škole nevystačí jenom se znalostmi ze svého oboru a se základními poznatky psychologických a didaktických disciplín. Kromě tradičních dovedností musí zvládat výuku podporovanou ICT; tato výuka je chápána jako dílčí forma, nikoliv jako samoúčelný cíl, počítačové výukové programy jsou pouze prostředkem, který škole pomáhá v některých případech rychleji dosáhnout cílů ve vztahu k žákům. Úloha učitele se více posouvá do fáze přípravy vyučování a k dokonalejšímu uplatňování individuálního přístupu na základě menšího počtu žáků ve třídách.

zdroj: MAFRA

Ve škole je pro každého učitele samozřejmostí vytváření a rozvíjení dovedností využívat ICT jako zdroj předmětových a pedagogických informací.

Na škole v Březové se neustále prohlubuje funkce učitele jako poradce a organizátora studia, který vede žáky k větší samostatnosti a zodpovědnosti za své učební výsledky. ICT je stále více začleňována do vyučování většiny předmětů. Aby byl každý učitel kompetentním aktérem výše uvedených změn, průběžně se vzdělává v práci na počítači, respektive notebooku, tabletu,  smartphonu, (dále jen „počítač“), musí umět získané poznatky předat žákům.

Zde šla škola v Březové vlastní cestou, odlišnou od projektu „Internet do škol“; škola se v té době nespoléhala na teprve se formující a těžkopádný systém pedagogických center, neboť především jimi představovaný systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků byl chaotický a škole a jejímu pojetí ICT nevyhovoval.

Učitelé školy mají k dispozici odborníka na ICT, jsou ředitelem školy připravováni pro projekty, sami připravují výukové programy, vzdělávají se.

Škola v Březové využívá ICT nejen pro výuku práce na počítačích, ale i ve výuce jiných předmětů, a to v několika směrech:

– škola vytváří několikanásobný informační systém školy, který se skládá z využívání profesionálních aplikací na internetu a také z vlastních webových stránek, z intranetové sítě pro učitele – eŠkoly; intranetové sítě pro žáky a učitele – eŽákovky, a hlavně z virtuální „internetové školy na bázi systému řízení výuky Moodle; žákům školy se tímto způsobem zadávají úkoly, vystavují materiály k učivu, doporučují webové odkazy k výuce, stanovují termíny pro odevzdávání prací, organizuje se komunikace mezi učitelem a žáky,

– učitelé využívají vhodný software určený pro učitele, volně dostupný na internetu; tyto programy jsou výbornou pomůckou k vytváření interaktivních testů, kvízů, osmisměrek, křížovek aj. realizovatelných na počítači nebo v podobě tisknutelných pracovních listů,

– učitelé využívají i další možnosti internetu, a to jako nástroje pro vlastní stránky za účelem vystavování vytvořených interaktivních testů, kvízů a jiných materiálů pro domácí procvičování žáků.

zdroj: pixabay.com

Vzdělávání v březovské škole je budováno na principech otevřené školy. Vycházím z přesvědčení, že školy obecně musí uvolnit své strnulé vnitřní organizační struktury, proto nejsou děti v březovské škole vzdělávány jen ve věkově homogenních skupinách a ve stejném čase stejnému učivu. Tyto názory jsou v souladu s možnostmi, které dává školský zákon i vyhláška o základním vzdělávání. V souladu se školním vzdělávacím programem jsou vytvářeny heterogenní zájmové skupiny a flexibilní časové plány jako prvky individuálně určeného učení. Všichni učitelé využívají počítač v hodinách (např. demonstrace, motivace, procvičování, zdroj aktuálních dat).

VYUŽÍVÁNÍ ICT JE PRO NÁS PROSTŘEDKEM

Využívání ICT je pro nás prostředkem, ne cílem, neboť informační a komunikační technologie mají obrovský potenciál podpořit autonomní učení, výstavbu znalostí založenou na spolupráci a rozvoj dovedností. Neučíme „u počítačů“, dáváme žákům přístup k počítačům, respektive notebookům, tabletům a smartphonům, (dále jen „počítačům“), aby jimi mohli zrychlit a efektivizovat svou práci. Vedeme vyučování tak, aby nám Internet sloužil jako nástroj.

Náš školní vzdělávací program je postaven na maximálním využívání počítačů, notebooků, tabletů a smartphonů (informačních technologií) ve výuce, na elektronickém vzdělávání (e–learningu) a řízeném samostudiu (distanční výuce), na individuálních on – line konzultacích se žáky a jejich rodiči.

zdroj: pixabay.com

Jsme velmi vstřícní potřebám rodičů a dětí, kteří např. často cestují, mění svá působiště a potřebují pro svoje děti kontakt se spádovou školou (zkoušející školou), znevýhodněným žákům, talentovaným sportovcům aj.

V březovské škole je proto dětem kontakt s počítačem umožněn už v naší mateřské škole od čtvrtého roku věku, kdy jsou již relativně schopné samostatně ovládat některé výukové programy a chápat určité souvislosti a jsou připravovány na výuku s využitím ICT od prvních dnů v základní škole.

Základní škola tím sleduje tyto cíle:

– naučit děti pracovat s počítačem tak, aby získaly pracovní návyky a seznámily se s pravidly základní obsluhy počítače,

– naučit děti vnímat počítač jako prostředek výuky – jako „tužku“, ne jako cíl,

– nenásilně a plynule děti připravovat na školní práci s využitím elektronické podpory.

Tento způsob přípravy předškolních dětí potom umožňuje cílené nasazení výuky s využitím ICT od prvních hodin už v prvním ročníku základní školy.

Základním principem výuky fyzicky přítomných březovských žáků je povinná dvouhodinová výuka českého jazyka, matematiky i dalších předmětů s využitím ICT ve všech ročnících prvního stupně základní školy, která výrazným způsobem běžnou výuku obohacuje a oživuje.

zdroj: pixabay.com

Výuka s využitím ICT je rozdělena na dvě části – samostatnou práci žáků pod vedením učitele – specialisty a aplikace edukačních programů ve vyučovacích předmětech.

Jsme sice na konci světa, ale získat vyučující zatím není problém, neboť v našem regionu není až tolik pracovních příležitostí působit na škole, která nabízí digitální vzdělávání, což je pro některé vyučující zajímavé – učit z domova. 

Pokud by se někdo rozhodl, že půjde vaší cestou, co byste mu řekl? Je vůbec něco takového přenositelné a jak dlouho by mu budování takové školy dle vás trvalo?

Můj názor bude možná dosti nepříjemný:

  • S digitálními technologiemi se učí jinak.
  • Náhlý přechod k online výuce vyvolaný uzavřením škol znamená pro učitele výrazné navýšení práce.
  • Jiní o tom filozofují, my to roky děláme.
  • Zavedení systému řízení výuky (LMS) není otázka hodin, dnů a týdnů.
  • Nestačí mít LMS, ale jej skutečně používat.
  • I když máte LMS, musíte mít k tomu vyškolené lidské zdroje.

V současné době musí školy a učitelé přecházet na on-line výuku. Mohl byste svým kolegům ředitelům a učitelům poradit? Dát jim vhodnou inspiraci?

Využívání ICT je pro nás prostředkem/nástrojem, ne cílem. Provádíme vyučování tak, aby nám Internet sloužil jako nástroj/prostředek, když budeme mít tendenci brát ho jako konkurenci nebo dokonce nepřítele, půjde naše snažení vniveč.

Online výuka nás vybízí ke změnám tradičních postupů z hlediska obsahu, metod i organizačních forem vyučování.

Jak se vy osobně stavíte k redukci obsahu učiva?

Každý žák má jiné nároky a podmínky pro učení doma. To musíme zohledňovat. V době korona krize, jsme se hned na začátku uzavření škol domluvili na redukci učiva, jeho předávání žákům a zohlednění možností rodin žáků.

zdroj: zsbrezova.eu

KOMUNIKAČNÍ TECHNOLOGIE MAJÍ OBROVSKÝ POTENCIÁL PODPOŘIT AUTONOMNÍ UČENÍ

Současná krize je jistě velmi smutná a nepříjemná nejen pro českou společnost, ale pro sektor školství je zároveň ohromnou příležitostí něco změnit. Na mnohých školách říkají, že co by jim za normálních okolností ve využívání digitálních technologií trvalo roky, zvládli učitelé doslova za pár dní. Jak vidíte možnost změny ve využívání moderních technologií v běžné výuce vy, jak může současný stav přispět k vyšší míře digitalizace českého školství?

V těchto dnech můžeme v médiích, na různých webinářích, na Twitteru, jiných sociálních sítích aj. vidět a hodně slyšet ředitele, učitele aj. jejichž názory vypadají velmi progresivní, ale jaká je situace v jejich školách. Výsledkem bude velké rozčarování a zklamání: aplikace nových postupů ze seminářů, pokud vůbec bude, bude spíše mechanická, z donucení, a proto neorganicky začleněná do výuky, bez pochopení toho, co by měla přinést pro žáky.

Já v různých diskusích, zejména na sociálních sítích, v různých uzavřených skupinách, vnímám stále silnější názory, že „až se do vrátí do normálu“, pojedeme v zajetých kolejích. Do způsobů vyučování nám stále silně zasahuje setrvačnost myšlení, není snadné se oprostit od zaběhnutých zvyklostí.

A také musím uvést, že na základních školách není ve školském zákoně povolena forma distančního vzdělávání…

Řadu let (a já to vnímám od roku 1990) se diskutuje o tom, do jaké míry jsou ještě potřebné „tradiční“ výukové metody předávání znalostí a výcviku žáků/studentů k tomu, aby si je pamatovali, a o tom, jakou měrou by se mohlo či mělo učení starších žáků, kteří již mají dostatečné dovednosti a schopnosti samostatně pracovat, změnit na činnost více zaměřenou na žáka/studenta, během níž žák/student a učitel společně aktivně budují znalosti a dovednosti.

Ano, informační a komunikační technologie mají obrovský potenciál podpořit autonomní učení, výstavbu znalostí založenou na spolupráci a rozvoj dovedností.

Týdny korona krize víc než zřetelně ukazují, že pro 21. století je třeba hledat nové způsoby školní práce. Také je třeba vnímat, a v těchto týdnech se o tom řada vyučujících přesvědčuje, že změny (používání a využívání digitálních technologií) přinesou učitelům více práce, větší nasazení, delší pracovní dobu, která se v extrému může blížit až nepřetržité službě, soustavné vzdělávání a hledání, nutnost spolupracovat, nutnost sdílení informací.

Digitální vzdělávání učitelů v těchto týdnech je žádoucí, mělo by být součástí transformace našeho školství. Vidím a slyším, a jsem toho názoru, že jde většinou o nesystematické, náhodné sbírání nových informací, a to nepřinese učitelům tolik potřebné nové sociální i komunikační dovednosti a změnu postojů k digitálnímu vzdělávání.

zdroj: pixabay.com

Jednou věcí je se naučit pracovat s nástroji, tedy technickým vybavením a vhodným programem. Druhou věcí je, najít správný obsah a formu vzdělávání. Určitě nestačí místo psaní na tabuli a frontální výuky před třídou různě nepozorných a znuděných žáků či studentů, toto provozovat před kamerou. Co bude muset dle vás následovat, aby se začalo skutečně učit jinak? S vhodným využitím hardware a software, které se naučí nyní učitelé ovládat, možná už ne však tolik vhodně využívat?

Škola musí naučit, že učení je nezbytné a namáhavé, ale i zajímavé a poutavé. Neustálé učení, doučování a přeučování je dnes realitou (nikdo nevystačí s jedním zaměstnáním) a je třeba, aby na něj děti byly připraveny a zvládaly ho se zvědavostí a chutí.

Doba,  kdy učitel výklad doprovázel  kreslením křídou po  tabuli, je překonaná, ale zásada názornosti je i dnes jedním ze základních principů vzdělávání. K tomu by měly sloužit výukové prezentace pomocí počítače a dataprojektoru – jde o jednoduché animace, obrázky, ucelené výukové celky apod., které učitel může krokovat vpřed a vzad, doprovázet je svým komentářem, upozorňovat na důležité momenty apod. Tyto prezentace si děti mohou prohlížet také na  počítači  doma, neboť všechny materiály, původně vytvořené učitelem pro použití ve škole, mohou být snadno použity i k samostatnému studiu doma. 

Využívání počítačů by nám mělo usnadňovat i práci při fyzikálních a chemických pokusech. Nemusíme budovat zbytečně finančně náročné odborné učebny, neboť tam, kde nám základní školní vybavení nebude postačovat,  využijeme pokusy v animovaných prezentacích, na videu nebo internetu, protože tam najdeme celé sbírky videonahrávek, animací a prezentací jednotlivých fyzikálních a chemických pokusů doplněných stručným popisem a vysvětlením. Navíc, v základní škole jsou např. chemické pokusy z bezpečnostních důvodů prakticky nerealizovatelné.

Nikdy se nebudu podbízet přikrášlováním skutečnosti na českých školách, i když vím, že by to bylo nanejvýš populární. Média jsou plná odstrašujících příkladů přístupu různých „soudružek“ učitelek (ne že byly v nějaké rodné straně, ale tím, že učí jako v osmdesátých letech 20. století) v těchto týdnech.

Co stále je možné vidět a slyšet v mnoha školách. Žáci jsou přetěžováni neužitečnými poučkami a daty, místo aby byli vedeni k samostatnému myšlení. Naučit žáka, aby si potřebnou informaci uměl najít a aby s ní uměl tvořivě pracovat, to stále na mnoha školách nevidíme a neslyšíme:

– žáci mají problémy s vyhledáváním informací, jsou zvyklí na to, že jim vyučující látku vyloží a nadiktuje do sešitu

– kdo z nás ví, které metody učitelé skutečně používají – za zavřenými dveřmi třídy.

V mnoha školách mají žáci velmi omezený prostor pro svou aktivitu, pro to, aby mohli mít nějaký vliv na své vlastní vzdělávání. Dělají jen to, co po nich chce učitel.

zdroj: zsbrezova.eu

Někteří se obávají, že se mnozí učitelé po skončení nouzového stavu vrátí do škol, otřou si orosené čelo, zhluboka si oddechnou a vrátí se k dřívějším způsobům, kde dle šetření České školní inspekce ze 78% vládne již zmíněná frontální výuka. Obáváte se toho i vy?

Určitě, a budou to zdůvodňovat i ustanoveními školského zákona, které o digitálním vzdělávání na základních školách nemluví/neumožňuje.

Je naivní nyní očekávat, že všechny školy budou učit jinak a lépe. Část dětí se bude stále učit postaru. Stále bude řada učitelů, kteří nejsou schopni to zvládnout, pochopit, v čem spočívá ta změna. Velmi konzervativní jsou i mnozí rodiče. Řada z nich sice tvrdí, že ví, jakou školu nechtějí (tito většinou chtějí formativní hodnocení), ale většina si představuje školu hodně faktograficky založenou, tak jak ji znají ze svých školních let (tito rodiče se neumí představit školu bez sumativního hodnocení).

Školy v naší zemi jsou i dnes pořád velmi konzervativní a tradicionalistické. Tisíce žáků se učí odříkávat příklady, poučky a definice, ale neučí se vymýšlet a tvořit. V tom je největší problém českého školství.

Hlavní však je změna postojů části učitelů k dítěti a adolescentovi. Zájem o žáka, dobré a moudré, a ovšem občas i přísné slovo na pravém místě a v pravou chvíli dokáže ve výchově víc než všechny vědy, pedagogické systémy a jejich reformy.

Všichni chtějí jiný přístup škol k žákům, mluvíme léta o reformě škol;  ale se včerejšími názory a předvčerejšími metodami a formami práce úředníků a příslušných nadřízených a kontrolních institucí.

Co ví řada úředníků, inspektorů, kontrolních pracovníků (rodičů, občanů) o dnešní škole mimo toho, že ji více či méně úspěšně absolvovali před řadou let?

Úplně nejčerstvější názor o školách opakovaně prezentuje v posledních dnech v médiích premiér naší země o možnosti návratů žáků do škol a dodržování rozestupů mezi žáky…

zdroj: zsbrezova.eu

Současná situace by také mohla či měla nastartovat změny v přístupu ke vzdělávání u studentů a žáků. Místo biflování se pouček a faktů, sdělených jim učiteli, by se měli naučit se učit. Což znamená umět se učit nové věci na základě již získaných poznatků. Což je vlastně čeká po celý jejich život, neboť celoživotní vzdělávání je již teď nutností a jeho význam bude ještě stoupat. Co myslíte, jsou žáci a studenti na tuto změnu připraveni?

Vždy jsem se snažil učit děti pracovat s informacemi – schopnost pracovat s informacemi v širších souvislostech, než na kumulování znalostí ke zkouškám.

Za sedmatřicet let ve školství – od MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ i soukromou VŠ – jsem zažil různé koncepce i „antikoncepce“, reformy i deformy, a praxe mě naučila, že je třeba netočit se jako korouhvička na věži podle momentálních názorů, přání a nepromyšleností MŠMT a dalších nadřízených, ale hlavně používat svůj vlastní rozum a snažit se učit tak, aby to žákům něco přinášelo. Ale mně se to teď mluví – jako ředitel školy si to mohu dovolit. Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo, a i tato současná sestava na MŠMT tam dlouho nebude a zase bude všechno jinak – a proto učíme tak, aby to našim žákům něco přinášelo. Dlouhá desetiletí měla škola zprostředkovat žákům informace, podávala je tzv. předžvýkané, vytříděné, ty „správné“. Dnes má žák informací víc než škola. Školy, které to ještě nepochopily, jsou obtíží místo pomocí. Doba předžvýkaných informací sdělovaných žákům je pryč. Doba „chránění“ žáků před nevhodnými informacemi také. Děti mají k dispozici  na internetu/sociálních sítích všechny informace. Pravdu, lež, hodnotné zprávy i povrchní tlachání, informace relevantní i naprosté nesmysly, poezii i nejdivočejší násilí a porno. Rodiče a škola tu mají novou roli: Naučit děti se v tom všem bahně orientovat a vybírat z něj perly.

Významnou složkou v systému školství jsou rodiče. Sami byli nějak vzděláváni a mnozí totéž chtějí vidět i u svých dětí, byť si jistě musí přiznat, že většinu toho, co se šprtali ve školách dávno zapomněli a ani nikdy nevyužili. Skoro by se chtělo říct, že jde až o zlomyslnost – my si to taky museli protrpět, tak si to milé dětičky také užijte. Co myslíte, jsou na změnu stylu a obsahu vzdělávání připraveni rodiče?

Jen málokdo si umí představit něco jiného než školu, jak ji sám zažil, s žáky rozdělenými podle věku do tříd, s učitelem před tabulí a žáky v lavicích, s učebnicemi, sešity, rozvrhem, zvoněním, zkoušením, domácími úkoly a s plánem stejným pro všechny. Tak je to přece normální, argumentují.

HODNOTÍM ŽÁKA ZA TO, CO UMÍ, NE ZA TO, CO NEUMÍ

Jak se díváte na formativní hodnocení? Někde od toho museli ustoupit právě na nátlak rodičů. Časté byly otázky typu – no dobře, to je hezké, ale je teda na jedničku, na dvojku nebo na trojku? A trvali na tomto zažitém hodnocení. Jaký je váš postoj k formativnímu hodnocení? A jak je složité ho správně aplikovat?

Hodnotím žáka za to, co umí, ne za to, co neumí, každého žáka hodnotím individuálně, v rámci jeho možností a osobních pokroků, neboť žáka sleduji celé pololetí, snažím se ho poznat a pochopit a teprve hodnotím. A k tomu vedu i své podřízené vyučující.

Žáky už ne tak často testuji a známkuji. Neustále jim vysvětluji, že jediné, co chci, je, aby látku chápali a dokonale vstřebali. A teprve potom kontroluji a hodnotím, říkám jim, že známky nepotřebují. Pokud dokáží úkol splnit samostatně, mohou si známku dát sami.

zdroj: zsbrezova.eu

VŽDY JSEM SE SNAŽIL UČIT DĚTI PRACOVAT S INFORMACEMI

Za nás dříve narozených byl často problém získat potřebné informace. Čekalo nás běhání po knihovnách, listování v tlustých svazcích. Nyní mají žáci a studenti výhodu, že získají informace pár kliknutími, na druhé straně je jich tolik, že se v nich často nedokáží orientovat, posoudit jejich pravdivost, jejich důležitost. Jsou doslova zaplaveni obsahem, ve kterém jsou časté i záměrné dezinformace, různě umě zabalené do líbivých či populistických tvrzení. Kdysi škola bývala zdrojem informací, což ale už dávno není, byť mnozí si to stále nechtějí připustit. Jak se díváte na kritické myšlení, digitální a mediální gramotnost?

Vždy jsem se snažil učit děti pracovat s informacemi (jak a kde je vyhledávat, jak je vybírat a třídit, zpracovávat a vyhodnocovat, jak vytvářet hypotézy a jak je ověřovat i vyvracet). Samozřejmě že před třiceti lety, kdy jsem jako učitel začínal, to bylo něco jiného, ale podstata zůstává stejná – naučit učit se, využívat zdrojů informací…

A na tom neměním nic ani dnes, s tím rozdílem, že před lety práce s informacemi byla hlavně o práci s knihami, tištěnými dokumenty apod., dnes je to samozřejmě internet, sociální sítě, ale cíl je stejný – naučit pracovat děti s informacemi, ale na úrovni 21. století.

Dnes musíme obměňovat svou specializaci, neustále se vzdělávat a zvyšovat si kvalifikaci. Žáci ve školách již nemohou očekávat, že celý život stráví v jedné oblasti zaměstnání či dokonce na jednom místě. Jejich profesní dráha se bude nepředvídatelně měnit a budou potřebovat širokou škálu obecných schopností, aby byli schopni se přizpůsobit. Spíše než soubor znalostí z jedné oblasti mají rostoucí cenu tvořivost, schopnost myslet laterálně, průřezové dovednosti a přizpůsobivost.

zdroj: zsbrezova.eu

KOLEKTIVNÍ VZDĚLÁVÁNÍ NEVYUŽÍVÁ OBROVSKÉ POTENCIÁLY DĚTÍ

Dalším žádoucím prvkem ve vzdělávání je kromě již zmíněné kooperace i individualizace. Tedy neučit všechny všechno na průměr, ale dávat žákům a studentům možnost rozvíjet svůj talent. V současné době totiž mnozí většinu času věnují tomu, co jim nejde, a už vlastně nemají skoro žádný čas se věnovat tomu, pro co mají vlohy a co je bude v budoucnu živit, ať již budou podnikatelé, živnostníci či zaměstnanci. Může vyšší míra digitalizace ve vzdělávání přispět k tomu, aby se výuka více individualizovala?

Informační a komunikační technologie mají obrovský potenciál podpořit autonomní učení, výstavbu znalostí založenou na spolupráci a rozvoj dovedností, ale v Evropě panuje trend vzdělávat všechny žáky (bez ohledu na jejich potřeby) v běžných třídách už od dob Marie Terezie. Současný kolektivní princip školní činnosti je sice stále vhodný pro utváření bezpodmínečně nutných návyků týmové spolupráce a sociálního chování, ale učení je především záležitostí individua, neboť každý jednotlivec je přece neopakovatelná osobnost.

Kolektivní vzdělávání nevyužívá obrovské potenciály dětí;  problém je ve fungování školy na základě vnější motivace, tedy odměn a trestů. Když jde dítě do školy, má motivaci učit se zevnitř, ale když dítě začne být za učení odměňováno, tak tu vnitřní motivaci velmi rychle ztrácí a přeorientovává se na získávání odměn nebo vyhnutí se trestu.

Nejdůležitější je, aby se žáci intenzivně zabývali něčím, co je zajímá, odpovídá jejich schopnostem a umožňuje jejich spolupráci a růst.

Přesto se zdá, že je vše v pořádku. Tradiční model školního vzdělávání v podstatě přináší všeobecně požadované výsledky. Přesto je třeba položit otázku: Vystačíme  na prahu 21. století s tím, co bylo ve škole obvyklé už za časů našich předků? Nejsou „všeobecně požadované výsledky“ poplatné tradičnímu pohledu na školu a vzdělávání, kdy stačí, že žáci získávají především spousty různých znalostí?

Ve školách dnes převažuje slovně názorné, transmisivní pojetí výuky. Přeceňuje se výklad učitele čili verbální předávání (přenos – transmise) poznatků. Žák je zatlačen do pasivity, spíše poslouchá, pozoruje, vštěpuje si poznatky do paměti, reprodukuje. Vyučovací proces má obvykle jednoduché schéma – motivace, prezentace učiva, procvičení (fixace), prověření naučeného (zkoušení). 

Existují různé možnosti, jak pojetí výuky přizpůsobit aktuálním požadavkům. Nové přístupy ke vzdělávání vycházejí z nových poznatků pedagogické psychologie a psychodidaktiky na proces učení. 

zdroj: zsbrezova.eu

ŽÁCI A UČITELÉ SI VYMĚŇUJÍ ROLE

V některých případech v současném systému vzdělávání někteří učitelé přecházejí částečně na model tak zvané „převrácené třídy“. Mnohdy vlastně nevědomky. Tedy na systém, kdy si žáci či studenti doma nastudují novou látku, za využití videí či jiných digitálních materiálů, a poté ve škole v hodině s učitelem probírají to, čemu neporozuměli, mají zároveň více prostoru danou látku procvičovat, aplikovat. Jak se vy díváte na tento model a je vůbec v českých poměrech možné ho plnohodnotně realizovat?

Model převrácené třídy v naší základní škole využíváme na druhém stupni od školního roku 2008/2009. Začali jsme výukovými videjky, které natočí, ozvučí, sestříhají žáci, umístí na školní youtube kanál, ale to vše „oponuje“, vede, sledují vyučující příslušného vyučovacího předmětu. Žáci a učitelé si vyměňují role, dochází mezi nimi k dělbě práce, žáci se účastní vytváření obsahu vzdělávání.

A věřte, že ty chemické pokusy nebo fyzikální pokusy aj., si ten žák zapamatuje na celý život, protože ten pokus prováděl sám, nebyl jen pasivním příjemcem toho, co prezentuje vyučující.

Jak byste popsal dobrou školu? Jaká kritéria musí splňovat, aby byla hodna takového označení?

Školy by měly děti/žáky/studenty co nejlépe připravit pro život:

  • učit v souvislostech
  • naučit žáky pracovat s informacemi
  • rozlišovat, zda je škola místem pro vzdělávání (personalizované učení podle potřeb jednotlivce) nebo jen místem pro chození do školy (struktura, která je žáku vnucena, se standardizací kurikula, jednotným chováním, kvantifikací dosažených výsledků
  • v organizaci vyučování více uplatňovat volnější a otevřenější způsoby výuky jako jsou projekty, bloková výuka, integrování předmětů, zařazování samostatných modulů apod.
  • škola se zaměřuje na rozvoj dětí a nikoliv jen na dodržení osnov, plánů a vyhlášek.

Ale jsme součást systému, chceme, aby žáci uspěli u přijímaček na střední školy, takže znalosti mít musí. Ale jak jen to jde, doplňujeme je osobnostním rozvojem. Biflování a dril patří do minulého tisíciletí. Žák má vymýšlet nápady a nebát se je používat. Neučit se encyklopedická data, která si snadno najde na internetu, ale učit se s těmi daty pracovat.

PaedDr. Ludvík Zimčík, ředitel škol na konci světa